Nemyslím, že Muslimové v to, co se snaží "ohněm a mečem" tak rigorózně rozšířit na celý svět, nějak zvlášť věří. Naopak se domnívám, že o tom, co z části tak nelítostně prosazují, silně pochybují. Problém je v tom, že pochybovat a kritizovat nesmějí. Skutečné reformy jsou tím v jádru znemožněny. A tak, jak z vlastní zkušenosti vím, různá nařízení proroka či islámských kazatelů tajně obcházejí. Zároveň se ale nebojí boha, že by je ten snad za jejich neposlušnost potrestal, ne, bojí se jedině jejich nevraživých sousedů a "přátel". Ideologie Islámu staví na výhrůžce a na strachu, který tato způsobí.
- Svou nenávistí se mstí zbabělec za to, že se cítí být zastrašen. George Bernard SHAW
V některém z příspěvků jsem četl zmínku o Orwellově "1984". Existuje ještě alespoň jeden podobný román: Hans Weigel, "Zelená hvězda" (orig.: "Der grüne Stern", 1946), který excelentně znázorňuje, jak funguje totalita. Příklad ze jmenované knihy: Zákonodársky nařízené vegetariánství vede k tomu, že po nocích u zadního vchodu domu, ve kterém se nachází (ještě existující) řeznictví, zastavují velké černé limuzíny, ze kterých vystupující šoféři se záhy navrací s nenápadnými balíčky v rukou, rozhlédnou se nalevo a napravo, nastartují a zmizí bez zapnutých světel ve tmě... No. Koneckonců ze všech popisů těchto (policejně přísně střežených) totalistických režimů vyplývá, že jdou ruku v ruce s pokrytectvím. Za komunismu jsme ho zažili až až.
Čím více sám o něčem pochybuji, byť by to byl sam bůh, který ústy knězů/imámů vyžaduje často nepochop(itel)enou, ale poslušně provozovanou, přísnou denní praxi, tím logičtější je, že se budu snažit, všechny ostatní okolo mě k ní také přimět, resp. přinutit, jen abych to vydržel. O svobodném smýšlení a žití, prolnutém spiritualitou, ani známky. Čím jistější se ale člověk cítí být ve své víře jako individuum, a čím více radosti a spokojenosti nachází v tom, jak cítí a žije, tím nezávislejší je od názorů jiných, tím trpělivější je vůči jinak, resp. i mylně smýšlícím; řekl bych, že s nimi má spíše soucit.
Přít se o tom, která víra ve kterého boha je správná, nemá smysl, ateismus jako "víru" nevyjímaje. Existuje jen jedna jediná pravá víra, a to je víra boha v každého z nás. Bůh je jen jeden, a slunce svítí nad dobrými i nad zlými. Kdo si je vědom, že jen mocí této víry dokáže věřit sám v sebe, ten nevlastní žádnou ultima ratio, a ten se také nenechá zapřáhnout před nějaký válečný vůz plný štváčských ideologií. V časech, kdy se národy snaží, se bránit a se zbavit nějakého ohrožení, jsou lidé vděčni za každého "vůdce", který je proti nepříteli sjednotí, slibujíc, že je tohoto zbaví. Sotva kdy se v dějinách prokázalo, že nedošlo tímto způsobem k naprosté katastrofě, v lehčí formě k "Pyrrhosově vítězství".
Věřící člověk jistě není per se naivní hlupák, který tyranovi, byť by se tento oháněl "božím zákonem", ustupuje. V Jeruzalémě před 2000 lety jsme to přec už měli. Hrozícímu nebo již nastolenému despotismu není radno ustupovat, intoleranci nelze tolerovat. Ale pozor, přátelé, vy, kteří mluvíte o hájení naší křesťanské kultury, vy kteří jste možná skutečně schopni, jít za vaše přesvědčení o správné věci i na reálné barikády. Křesťanská kultura bez víry v Kristova slova je paradoxon, a ta v tomto případě jsou: 1. - Miluj své nepřátele; 2. - Kdo sáhne k meči, ten jím schází.
Nuže - křesťane, muslime, žide, hindu, buddhisto, taoisto nebo ateisto - žij si, kde je ti dobře. A jestli skutečně věříš, tak je všude možné, s tebou v klidu a míru spolužít.